Roku 1934 byla rakouská organizace Přátel přírody rozbita. Mezinárodní shromáždění Přátel přírody se proto konalo od 7. do 9. srpna 1936 v Brně a potvrdilo, že hnutí je a zůstane antinacistické a že spolupráce s nacistickými organizacemi není možná.

Českoslovenští Přátelé přírody vykonali v tomto období mnoho záslužných, ba hrdinských činů. Od roku 1933 až do obsazení Československa nacisty roku 1939 pomáhali a zachraňovali životy nejen německých Přátel přírody, ale i příslušníků jiných pronásledovaných organizací. České domy Přátel přírody fungovaly i jako krizová útočiště uprchlíků a emigrantů.

Díky své geografické poloze a demokratickému režimu se totiž ČSR stala cílem mnoha německých emigrantů, ať už jako země cílová či pouze tranzitní. Pomoc emigrantům nebyla jednoduchá: ještě v březnu 1933 československé četnictvo, dbalé ústředních rozkazů, zatýkalo německé proletářské emigranty okamžitě po překročení hranic a buď je předávalo rovnou německým hraničním hlídkám, nebo následně posílalo zpět do Německa. Zatčení komunistického městského zastupitele z Johanngeorgenstadtu, který byl druhý březnový týden roku 1933 předán rovnou pohraničníkům SA, nebyl vůbec ojedinělý.

Většina uprchlíků pocházela z řad komunistického a sociálnědemokratického dělnictva a útěkem z Německa zachránila holý život. Přijetí se jim dostalo u svých druhů v pohraničí. Nezastupitelnou úlohu měl Dům na Královce liberecké skupiny, jejíž členové byli úzce spjati s komunistickou stranou. V letech 1933-1939 bylo v domě na Královce za nejtěžších podmínek ubytováváno až 50 utečenců najednou, s povolením k pobytu i bez něj. Současně byl plně zachován turistický provoz domu, který tak mohl být (a také byl) navštěvován nacistickými agenty. Pomoc uprchlíkům proto byla podrobena přísnému konspirativnímu režimu.

Dům na Královce byl otevřen 23. června 1929. Ze zachovaného vzpomínkového spisu místní skupiny Přátel přírody se dozvídáme, s jakým nasazením a odvahou Přátelé přírody i přes vlastní nuzné poměry a nezaměstnanost poskytovali utečencům svou nezištnou pomoc. Ze zasedání výboru místní skupiny víme, že o podporu spolek žádali socialističtí emigranti z Německa i Rakouska. Výbor tedy přijal usnesení, že přišedší emigranti se musí prokázat příslušným potvrzením Komitétu pro uprchlíky a legálním povolením k pobytu. Bylo-li v domě na Královce místo, bylo jim poskytnuto ubytování zdarma, náklady na stravování byly stanoveny na 15 Kč na den.

Nemělo by být opominuto, že sudetští Přátelé přírody se svými saskými kolegy díky svým znalostem pohraničních poměrů společnými silami do Německa pašovali balíky novin a protiválečné a protinacistické informační spisy a letáky.

V domech Přátel přírody se ve 30. letech konala nejen ilegální setkání činovníků hnutí, ale i oficiálních německých návštěvníků s emigranty, kterým takto mohly být předány informace o aktuální situaci v Německu či zprávy od příbuzných. Setkání se mohla konat jen za velké obezřetnosti vůči henleinovcům. Čím byly domy odlehlejší, tím déle mohly sloužit tomuto účelu. Poslední z větších setkání se uskutečnilo v Krkonoších v roce 1938 těsně před obsazením území nacisty.

I když pak československý zemský předseda Theodor Dietl 4. října 1938 přeložil sídlo vedení Přátel přírody z Ústí nad Labem do Prahy, obsazení sudetských území Říší znamenalo v podstatě konec československého hnutí Přátel přírody, jehož domy byly vyvlastněny. Chata Morbach na Komáří hůrce se stala ubytovnou SS. Ústecký dům Přátel přírody v nakléřovském průsmyku, krásný a s velkou námahou zbudovaný dům Přátel přírody místní skupiny Liberec na Královce a mnohé další spolkové zotavovny a místa odpočinku byly změněny na domovy Hitlerjugend nebo na spolkové mládežnické ubytovny. Také nádherný dům Zahrádky u Pece pod Sněžkou byl za Třetí říše vyvlastněn a předán SS jako ozdravovna. Za oběť nacistickému teroru padli také mnozí přesvědčení stoupenci hnutí.

Zdroj: 

LAMPASIAK, Bruno Klaus. Naturfreund sein heißt Mensch sein: Naturfreunde im Widerstand 1933 bis 1945. Berlin : Naturfreunde-Vlg, 2013. ISBN 978-3925311345

Český překlad: Marta Perůtková, 2017